Uměleckou tvorbu dělám od nepaměti. Začínal jsem někdy v roce 1996 – ještě v minulém století. Dlouho jsem se prezentoval jako umělecký fotograf a sochař. Po třiceti letech jsem se však dobrovolně degradoval na obyčejného dokumentaristu. A má to svou logiku. Celou tu dobu totiž jen dokumentuji. A když se teď podívám na díla vzniklá na počátku, působí to jako archeologický nález.

Klasický kinofilm, 36 snímků na jednu svitku. To si člověk opravdu rozmyslel, co vyfotí. A i když dnes používám digitální fotoaparát, přemýšlím nad tím úplně stejně. Raději si připravím celou scénu, aby bylo vše perfektní, než abych digitalem střílel jako kulometem a pak desítky hodin seděl nad stovkami téměř stejných snímků a hledal ten jeden nejlepší.

Fotografie i sochařství jsou totiž práce s modelem. Jsou to formy herectví a divadelní tvorby. Z modelu musíš dostat to nejlepší – a když se to podaří, stiskneš spoušť. Spoušť fotoaparátu, samozřejmě. I přes můj úsporný režim mám za ty roky stovky tisíc fotografií. Úžasných fotografií, které v dnešní době už neobstojí, protože současná fotografická tvorba je hlavně o postprodukci. Je úplně jedno, co nafotím – následně to vyretušuji a z reality udělám nerealitu.

Chápu to. Ale stále razím svou myšlenku, že umělecká tvorba musí být společenská záležitost. Není to jen o tom umět používat přístroj. Důležitější je umět pracovat s člověkem, který stojí před objektivem.

A pokud mi model řekne, že má na tvorbu maximálně hodinu, tak takového modela nepotřebuji. Hodina je tak maximálně na oťukání. Skutečné umění začíná až ve chvíli, kdy mezi autorem a modelem vznikne důvěra.